PARKINSONOVA NEMOC

je jednou z nejčastějších neurodegenerativních nemocí s odhadovanou prevalencí 80-150 pacientů/100 000 obyvatel a roční incidencí 5-25 nových případů na 100 000 obyvatel. Kolem 80% případů postihuje věkovou skupinu mezi 40 a 75. rokem života

Klinický obraz je charakterizován známou tetrádou: tremor, akineze, rigidita a porucha posturální stability. Typický pro parkinsonský tremor je jeho klidový charakter, akcentaci vyvolá stres, únava, počítání a naopak mizí ve spánku, bývá asymetrický s frekvencí 4-6Hz. Při akinezi vázne iniciace pohybu, zejména pro automatické pohyby, mizí souhyby (např. pohyby horních končetin při chůzi), dochází ke zpomalení hybnosti (bradykineze). Rigiditou rozumíme zvýšení svalového tonu, narůstá pasivní odpor při pohybech, nacházíme fenomén ozubeného kola. Objevuje se instabilita, nemocný "běží za svým těžištěm", často bývá tah dozadu (retropulze). V další fázi se přidává dysartrie, mikrografie, častá je deprese a dysautonomie.

Přídatnými příznaky, které zvyšují diagnostickou pravděpodobnost, jsou jednostranný začátek, přetrvávající asymetrie s těžším postižením na straně začátku a pozitivní odpověď na léčbu levodopou. Diagnóza nemoci je diagnózu klinickou, nemáme k dispozici spolehlivé a jednoznačné paraklinické markery onemocnění.

Parkinsonova nemoc (PD) je způsobena nedostatečnou syntézou dopaminu. Jsou přítomny i změny jiných neurotransmiterů. Neuropatologickým korelátem PD je úbytek dopaminergních pigmentovaných neuronů v substantia nigra a locus coeruleus. Ubývá rovněž buněk v retikulární formaci a v ncl.basalis Meynerti. V postižených neuronech nacházíme Lewyho tělíska, což jsou intraneuronální inkluze v cytoplazmě blízko jádra. Ve standardním barvení můžeme rozeznat eozinofilní centrum a periferní projasnění ( někdy bývá přirovnáváno k podšálku), obklopené zbytky melaninového pigmentu. Lewyho tělíska jsou složena z různých proteinů, pro diagnostiku je nejdůležitější přítomnost ubiquitinu, proteinu p62 a alfa synukleinu, jejichž přítomnost můžeme ozřejmit imunohistochemickými reakcemi.

Existují i vrozené familiární formy Parkinsonovy nemoci, u řady z nich již známe gen i postiženou bílkovinu. Nejčastější mutace postihují gen pro alfa-synuklein na 4. chromozomu, gen pro parkin na 6. chromozomu, nebo gen PARK 3 na 2. chromozomu, ale existují mutace i v dalších genech.

Podstatou patofyziologie Parkinsonovy nemoci je funkční defekt bílkoviny zvané alfa synuklein. Přesnou funkci tohoto proteinu ještě přesně neznáme, ale nejspíše se podílí na nauroaxonálním transportu. Proto PD řadíme mezi tzv. synukleinopatie

Progresi onemocnění lze členit do 5 stadií dle Hoehnové a Yahra:
Stadium I - jednostranné postižení, minimální funkční handicap
Stadium II - bilateralizace, ale přetrvává asymetrie, tendence k anteroflexi trupu, objevují se všechny klasické projevy
Stadium III - posturální instabilita, anteflexe trupu, počínající omezení soběstačnosti pacienta
Stadium IV - ztráta autonomie (oblékání, mytí, alimentace), časté pády
Stadium V - pacient je upoután na lůžko nebo invalidní vozík

Léčebné možnosti u Parkinsonovy nemoci patří k nejúspěšnějším ve spektru neurodegenratinvích onemocnění. K dispozic je vedle levodopy, která suplementuje dopaminergní deficit v bazálních gangliích, i celá řada agonistů působících přímo na dopaminové receptory, inhibitory enzymů odbourávajích dopamin v CNS (inhibitory monoaminooxidázy a katechol-o-metyl-transferázy) i další adjuvantní léky.

V posledních letech se možnosti léčby pokročilých stadií nemoci rozšířily i o chirurgické postupy (palidotomie, stimulace subtalamického jádra).

Probíhá řada studií s využíváním kmenových buněk, zkouší se genový transfer i možnost aplikace růstových faktorů přímo do mozkové tkáně.